Byl skutečně život za první republiky jako z filmů pro pamětníky? 

Když se řekne první republika (1918-1938), mnohým z nás se vybaví filmy pro pamětníky s Oldřichem Novým, Vlastou Burianem či Adinou Mandlovou a s mnoho dalšími skvělými herci této doby. Staré filmy 30. let v nás vzbuzují dojem, že všichni muži platili za elegány a ženy se chovaly jako dokonalé dámy. Funkcionalismus rozkvétal a úžasná móda, která nás baví dodnes byla noblesní.

Nově vzniklé Československo se prosadilo jako progresivní, demokratický a uznávaný stát. Ekonomická prosperita vyústila ve velký rozkvět na poli kultury, architektury a umění. Továrny rostly jako houby po dešti. Známé značky jako firma Tatra, Laurin a Klement, Praga, Baťa, Aero, ČKD a mnoho dalších dobývaly nejen domácí trh, ale i světový.  Nastal velký rozmach ve filmovém průmyslu a v ateliérech Barrandov vznikaly filmy, které se snažily zachytit obraz společnosti první republiky. Rozmach nastal také v zemědělství. Na základě pozemkové reformy byla půda zabrána německé šlechtě a přerozdělena drobným rolníkům. Stát si ponechal lesy. Rozkvétal energetický průmysl. To vše ale jen bohužel ve 20.letech, než do Československa dorazila světová hospodářská krize.

Ale jak žili ve skutečnosti obyčejní lidé jako jsme my dnes? Byla to skutečně zlatá léta?

Chtělo se to umět narodit. Pokud se člověk narodil do sociálně slabší rodiny, ani největší snaha a píle s pracovitostí dohromady velké bohatství nepřinesla. Občas se našla jehla v kupce sena, která byla obdařena velkou dávkou štěstí.  Z dětí boháčů se stávaly ještě větší boháči. Budˇ jste prostě byli chudí anebo bohatí. Sláva a lesk z filmů byla pouze pro vyvolené.

Ve skutečnosti velká část společnosti na růžích ustláno neměla, lidé byli chudí. Bylo znát, že Československo prožilo 1. světovou válku. Rodiny byly často zdevastované, protože muži zahynuli v 1. světové válce nebo byli velmi zmrzačeni a dále již nebyli schopni vydělávat, protože jim to zdravotní stav neumožňoval. Z dochovaných statistik vyplynulo, že v Československu připadalo 62 postelí na 100 lidí, 50 % rodin obývalo pouze jednu místnost, pouze 22 % rodin mělo tekoucí vodu a v zemi bylo pouze 200 dětských lékařů. Z 1000 narozených dětí 48 zemřelo. Chudoba se v roce 1930 značně prohloubila, když do tehdejšího Československa dorazila světová hospodářská krize. Lidé přicházeli o střechu nad hlavou. Jen v Praze existovalo 6 chudobinců a 5 chorobinců, které ročně využilo 160 000 lidí bez domova. Dalším zařízením byly takzvané ohřívárny, které fungovaly od října do března a celkem se v nich „ohřálo“ 65 000 lidí.

Lidé i přesto všechno uctívali hodnoty jako je slušnost, úcta a zdvořilost. Život nebyl tak uspěchaný a všichni si vážili vzdělání a zručnosti řemeslníků a píle dělníků a rolníků.

První československá republika měla po první světové válce skvěle našlápnuto. Bohužel vše zhatila hospodářská krize, která sebou přinesla bídu a utrpení mnohých lidí. Vše vedlo k veliké společenské radikalizaci a národnostnímu pnutí, které přerostly v nevraživost mezi Němci a Čechy žijících vedle sebe již od konce 12. století.

A co prohlásil náš prvorepublikový prezident Tomáš Garrigue Masaryk?!

…země, kterou učinila bohatou a krásnou příroda a lidská práce…