Rod Fáčků

Rod Fáčků tu mlynařil po dvě staletí. V pozdější době r. 1880 došlo k přestavbě objektu na sídlo Ladislavem Brdíkem. Objekt byl posléze přestavěn i na pilu a továrnu na pletené zboží (firma V. J. Smrčky).

Firma Viléma Smrčky byla po II. světové válce zkonfiskována.

Po roce 1950 do sídla se vzácným interiérem (štuky, fresky, mozaiky, krby, výtvarně pojaté prvky, mozaikové parkety atd.) přikazoval místní národní výbor nájemníky - dělníky z blízkého státního statku, kteří nebyli místní, nebyli zvyklí na obvyklý stupeň civilizace a svým způsobem užívání cenný dům zničili. Dům sice zůstal majetkem manželů Smrčkových, kteří zde nadále bydleli, ale MNV měl právo na „nadbytečné metry" jejich bydlení a proto mohl přikazovat byty dalším nájemcům.

V sousedství tohoto sídla provozovala Marie Smrčková se svým manželem pilu a továrnu na pletené zboží. Když byly tyto provozy a sousední pozemky přikázány do vlastnictví státu, nepokračovaly už v původní výrobě. Proto také přestaly využívat energii získanou z vodní turbíny. Sídlo i oba původní provozy stojí totiž ve středu území, na kterém byl vybudován systém vzájemně důmyslně propojených rybníků, náhonů, stavidel a podzemních kanálů. Jimi se dal na mnoho způsobů regulovat pohyb vody tak, že se využívalo její energie, ale také se znemožňovalo zamokření budov a pozemků. Systém byl natolik účinný, že i sídlo čp. 334, postavené v roce 1912 uprostřed vodnatého terénu bylo ve velmi dobrém stavu.

Noví majitelé jednotlivé prvky vodního systému zlikvidovali, nechali zchátrat a znečistit. V důsledku toho se porušil vodní režim území a voda začala vzlínat zdivem sídla rok od roku výše. Byl zničen lokální zdroj pitné vody a sídlo se muselo připojit na veřejný vodovod.

Marie Smrčková už nebyla schopna financovat všechny potřebné opravy, jejichž množství se stále zvětšovalo. Nájemné, které vybírala, bylo velmi nízké. Když její upozornění na výzvy příslušným podnikům a institucím nevedly k nápravě, vzdala své marné úsilí a sídlo s pozemky v r. 1970 prodala.

Navštivte nás